Nedávno jsem dostala otázku na asku, kde se mě někdo ptal, zda jsem šťastná.
Odpověděla jsem "definuj šťastný".
Ne proto, že bych snad nevěděla, co to znamená, jen jsem nevěděla, zda jsem šťastná.
Je mi téměř dvacetjedna. Ano několik měsíců si ještě kulatý počet roků budu užívat, ale já už druhý den zaokrouhluji věk na to vyšší číslo. Přijdu si starší než na to, kolik mi je let. Možná proto, že jsem byla nucena duševně zestárnout dříve. Možná, protože .. možná proto.
Musím říct, že momentálně procházím obdobím, kdy se mám relativně dobře. Relativně.
Každý si může zaťukat na čelo a říct si, být v její kůži tak se mám skvěle. Mluvila se svým idolem. Měla by být šťastná a skákat do nebe a být vděčná. Já jsem vděčná, jsem dokonce stále v šoku a jsem ráda. Ale šťastná asi nejsem. Nechci znít nijak " nic není dost dobré ", ale prostě vím, že po dobrém okamžiku přijde konec.
Je mi i docela líto, že blog zaplavuji těmito, ducha neplnými články, kde Vás nutím se trochu zamyslet se nad slovama, které jsou poskládany k sobě. Bohužel je to můj prostor k šíření sama sebe a tohle je věc, na kterou mě upozornila má blízká přítelkyně Veronika, s kterou vedeme téměř konspirační teorie o všem.
Řekla bych, že u mě se jedná o pouhé zmatení, splníte si sen a říkáte si. A co teď. Co teď mám dělat? Někomu se splní setkání se s nějakou hvězdou, kterou milují několik let. Někomu se povede složit zkoušku, někdo se naučí kompletně nový jazyk. A furt si říkáte a co mám teď dělat.
Musím říct, že moje duševní prožívání se dosti změnilo poté, co mi byla diagnostikovaná bipolární afektivní porucha. Musím říct, že jsem si snad i sama vsugerovala, že existuje buď nálada na zabití a nebo nálada na dělání deseti věcí na jednou. S tím však také přichází to vnitřní prožívání, které později pomalu otupí a vy ani nevíte, jestli se tak cítíte doopravdy nebo vynuceně.
Poslední dobou mi přijde, že jsem vůči světu otupělá, doopravdové emoce prožívám jen během sledování oblíbeného seriálu a nebo při čtení knížky. Musím přiznat, že vlastně i blog mi vhání jakési emoce, spokojenosti, možná pýchy. Po dlouhé době bloguju s radostí, nadšením a láskou. A ne protože něčeho chci dosáhnout.
Takže, abych odpověděla na to, zda jsem šťastná.
Poznávám poslední dobou spoustu lidí, na kterých mi záleží. Spoustu inteligentních lidí, kteří se dají hodnotit kvalitou a ne kvantitou jako to bylo v minulosti. Stárnu, více přemýšlím.
Přijdu si jako Elena Gilbert z deníků, když ji Damon řekl, ať to vypne. Prostě jsem vypla emoce a možná je to bez nich občas smutné, ale .. dělá mě to šťastnou. To, že se nezaobírám nad ješitnýma věcma jako jestli mi je do smíchu a nebo do pláče.
Věci v mém životě jdou takovým směrem, jakým jsem plánovala a jediné co mě nedělá šťastnou je má postava, která se dá vždycky osekat a změnit.
Takže, ano jsem šťastná. Avšak do určité míry, protože stále tu bude něco, co to bude rušit.
